Historie
Kolem málokterého plemene chrtů, pokud jde o jeho původ, bylo tolik
dohadů a nejasností, jako kolem barzoje. Exteriér ruského chrta příliš
mnoho spolehlivých vodítek neposkytuje. Je poněkud zvláštní směsicí
znaků plemen z obou vývojově jinak nezávislých skupin – chrtů
orientálních a chrtů okcidentálních.
Rusko bylo v první polovině druhého tisíciletí našeho letopočtu
pokryto převážně komplexy lesů a bažin. Z toho je zřejmé, že tu nebyly
ani zdaleka ideální podmínky pro lov s chrty. Tito psi se tu také
nevyskytovali. Lovilo se zde převážně pomocí špicovitých psů lajek.
Počátek lovu s chrty se datuje do poloviny 16. století, kdy psi, formy
tazyho, byli přivedeni Tatary . Ruští bojaři uměli ocenit výkony chrtů,
ale záhy pochopili určitou omezenost a pokusili se vytvořit nové
plemeno – křížením psů špicovitých s chrty. Šlo jim o plemeno, jež
by v sobě spojovalo kvality a přednosti obou výchozích forem. Avšak jen
takovým křížením ještě ovšem ruský chrt – barzoj nevznikl. K tomu
museli přispět také chrti okcidentální.
Jeho uplatnění byl lov. V Rusku má tato činnost předlouhou tradici.
Šlechta se vyžívala ve štvanicích. Nebyly žádnou výjimkou smečky,
čítající i několik stovek jedinců. Lov se stával zvláště ve druhé
polovině 18. století prestižní záležitostí.
Postupný zánik velkolepých štvanic nastává po roce 1861, kdy bylo
v Rusku zrušeno nevolnictví.Bojaři přišli o levnou pracovní sílu,
chyběly i prostředky i lidé, kteří by se postarali o velké
smečky.Počet chrtů se výrazně redukoval, takže v roce 1873 se již
objevují nářky nad úpadkem chovu.
Většina chovatelů si zakládala na tom, že jimi držení psi byli
typičtí právě pro jejich chov a výrazně se odlišovali od chovů
ostatních. Tak se stalo, že se vyvinulo množství typů barzoje. Linie jako
Boldarev, Sumakov, Čelešev, Bibbikov a především Perchino byly ve své
době pojmem.
Ve 20.století ruští šlechtici považovali barzoje za stavovský symbol,
vnější projev své urozenosti a zámožnosti. Chrt měl v chudém Rusku
větší cenu než kůň nebo kráva. Proto po „ velké říjnové“ byly
stovky nádherných psů nemilosrdně likvidovány coby buržoazní
přežitek.Vůdci revoluce měli brutální přístup ke všemu
aristokratickému, ať to byla sama carská rodina, tak i ke všemu co k ní
patřilo. Naštěstí ještě před první světovou válkou a osudnými
událostmi, které na ni navazovaly, se barzoj dostal do módy i v západní
Evropě., kde již vzniklo několik chovných stanic. I po revoluci se
podařilo evropským a americkým chovatelům nakoupit v Rusku ( převážně
ze Sibiře) kvalitní psy, a tak se postarat o zachování cenného
genetického materiálu.
čerpáno: Chrti : I.Stuchlý – M. Císařovský
ZEMĚ PŮVODU: Rusko
DATUM PUBLIKACE PLATNÉHO ORIGINÁLNÍHO STANDARDU: 25.10.2006.
POUŽITÍ: lovecký chrt, pes pro dostihy a coursing.
KLASIFIKACE FCI: Skupina 10 chrti Sekce 1 dlouhosrstí chrti nebo chrti
s praporci
Bez zkoušky z výkonu.
KRÁTKÝ NÁSTIN HISTORIE: Barzoj je již devět století podstatnou
součástí národní kultury ruských dějin. Francouzská kronika
z jedenáctého století dosvědčuje, že dcera velkovévody Kyjevského Anna
Jaroslavna měla ve své družině, která ji doprovázela do Francie na svatbu
s Jindřichem I., tři barzoje. Mezi majiteli a chovateli najdeme mnoho
známých osobností, cary i básníky: Ivan Hrozný, Petr Veliký, Mikuláš
II, Puškin, Turgeněv. Velký význam mělo založení chovatelské stanice
»Peršinskaja ochota« slavným chovatelem velkoknížetem Nikolajem
Nikolajevičem a správcem psince Dmitrijem Valcevem. Od konce 19. století
nacházíme barzoje v největších chovatelských stanicích Evropy
i Ameriky.
CELKOVÝ VZHLED: Veliký, aristokraticky vypadající pes se suchou, ale
současně robustní stavbou těla: stavba těla lehce prodloužená, u fen
o něco více než u psů. Kostra silná, ale ne mohutná. Kosti jsou dosti
ploché. Suché, ale dobře vyvinuté svalstvo, hlavně na stehnech, avšak
nevystupující. Převažující význam má celková harmonie tělesných
tvarů a pohybu.
DŮLEŽITÉ PROPORCE: • U psů odpovídá výška v kohoutku výšce
nejvyššího bodu beder, ale může být něco větší. • U fen jsou obě
výšky stejné. • Kohoutková výška musí být o něco menší než délka
těla. • Hloubka hrudníku odpovídá přibližně polovině kohoutkové
výšky. • Délka čenichu od stopu po nosní houbu odpovídá délce mozkovny
od týlního hrbolu až ke stopu, nebo je lehce delší.
CHOVÁNÍ / CHARAKTER (POVAHA): ve všedním životě ukazuje barzoj klidnou
a vyrovnanou povahu. Při pohledu na zvěř se rychle vzruší. Má ostrý zrak
a vidí velice daleko. Jeho reakce jsou prudké.
HLAVA: suchá, dlouhá, úzká, aristokratická při pohledu shora i ze
strany. Při pohledu ze strany tvoří ohraničující linie hlavy a čenichu
dlouhou, lehce klenutou linii. Linie temene probíhá rovně nebo lehce šikmo
k dobře vyznačenému týlnímu hrbolu. Hlava je elegantní a tak suchá, že
velké cévy prosvítají kůží.
MOZKOVNA: Lebka: úzká, při pohledu shora podélně oválná, při pohledu
ze strany skoro plochá. Stop: velmi málo vyznačen.
OBLIČEJOVÁ PARTIE: Nosní houba: velká, pohyblivá, v poměru k dolní
čelisti zřetelně vystupující. Hřbetní část čenichu: dlouhá, v celé
délce vyplněná, blízko nosní houby lehce klenutá. Čenich: od stopu po
nosní houbu odpovídá délce mozkovny od týlního hrbolu až ke stopu, nebo
ji poněkud přesahuje. Pysky: tenké, suché, těsně přiléhající
k čelisti. Orámování očí, pysky a nosní houba jsou nezávisle na barvě
srsti černé. Čelisti / zuby: silná spodní čelist. Zuby silné a bílé.
Nůžkový nebo klešťový skus. Oči: velké, velmi lehce vystouplé. Barva
tmavě oříšková nebo tmavě hnědá. Mandlového tvaru, šikmo uložené;
nesmí být štěrbinovité. Uši: malé, tenké, pohyblivé; nasazené nad
oční linií vzadu, směřující téměř směrem k šíji, pokud pes není
v afektu. Špičky boltců leží blízko u sebe, nebo ukazují podél krku
dolů a dobře na něj přiléhají. Při vzbuzené pozornosti psa jsou uši
neseny výše a stranou nebo dopředu. Někdy je jedno ucho nebo obě uši
vztyčeny jako u koně.
KRK: dlouhý, suchý; se strany zploštělý; svalnatý; lehce klenutý;
nikdy není nesen vysoko.
TRUP: Kohoutek: není zdůrazněn. Hřbet: široký, svalnatý, pružný.
Spolu s bedry a zádí tvoří oblouk, který je více vyznačen u psů.
Nejvyšší bod oblouku leží před středem beder nebo u prvního nebo
druhého bederního obratle. Bedra: dlouhá, vystupující, svalnatá,
přiměřeně široká. Záď: dlouhá, široká, lehce šikmá; šířka
horních vrcholů obou kostí pánevních nesmí být užší než 8 cm.
Hrudník: v příčném řezu oválný; ne úzký, ale také ne širší než
záď; hluboký, hodně dlouhý, prostorný; dosahuje téměř do úrovně
loktů. Krajina lopatek je plošší, potom se hrudní koš pozvolna rozšiřuje
k volným žebrům, která jsou krátká. Při pohledu z profilu se tím
mění sklon; žebra jsou dlouhá a lehce vystupují. V poměru k ramennímu
kloubu předhrudí poněkud vystupuje. Břicho: dobře vtažené; dolní linie
hrudníku směrem k břichu prudce stoupá.
OCAS: srpovitý nebo šavlovitý; nízko nasazený; tenký, dlouhý; při
protažení mezi pánevními končetinami musí dosahovat až k hrbolům
kyčelních kostí. Je bohatě osrstěn. V přirozeném postoji visí ocas
dolů; při pohybu je nesen poněkud výše, ne však nad úrovní hřbetu.
KONČETINY
HRUDNÍ KONČETINY: hrudní končetiny suché, svalnaté; při pohledu
zpředu jsou rovné a zcela rovnoběžné. Výška od loktů k zemi odpovídá
polovině kohoutkové výšky, nebo ji poněkud přesahuje. Plece: lopatky jsou
dlouhé a šikmo uložené. Nadloktí: mírně šikmé, jeho délka téměř
nepřekročí délku lopatek. Úhel ramenního kloubu je zřetelně zdůrazněn.
Lokty: jsou uloženy souběžně se středovou rovinou těla. Předloktí:
suché, dlouhé; v příčném řezu je oválné; při pohledu zepředu
štíhlé, při pohledu ze strany široké. Nadprstí: vzhledem k zemi
lehce šikmé.
PÁNEVNÍ KONČETINY: při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny rovné,
rovnoběžné a jejich postoj je poněkud širší než u hrudních končetin;
při volném postoji musí pomyslná vertikála, spuštěná z hrbolu sedací
kosti, probíhat středem hlezna a nadprstí pánevních končetin. Stehno:
dobře osvalené, dlouhé a šikmo postavené. Holeň a lýtko: dlouhé,
svalnaté, šikmo postavené. Kolení kloub a hlezno musí být dobře vyvinuty,
široké a suché. Zaúhlení musí být zřetelně znatelné. Zadní nadprstí:
ne dlouhé; téměř kolmo postavené. Zaúhlení jsou dobře zdůrazněna.
TLAPKY: suché, štíhlé, podélně oválné, tzv. zaječí tlapka,
klenuté; prsty k sobě dobře přiléhají; dlouhé, silné drápy dosahují
k zemi.
CHODY / POHYB: s výjimkou okamžiků při lovu je typickým pohybem pro
barzoje prodloužený klus, plynulý, velmi pružný, jako když se barzoj
vznáší. Při lovu jde o mimořádně rychlý cval s dlouhými skoky.
KŮŽE: vláčná, pružná.
OSRSTĚNÍ: hedvábné, měkké a hebké. Zvlněné, nebo tvořící krátké
kadeře, ale nikdy se nejedná o malé pevné kadeře. Na hlavě, boltcích a
končetinách je srst jako satén (hedvábná, ale těžší), krátká, dobře
přiléhající k tělu. Na trupu je srst hodně dlouhá a zvlněná. Nad
lopatkami a v oblasti zádi tvoří jemné kadeře. Na žebrech a stehnech je
srst kratší. Srst, která tvoří praporce v podobě kalhot a vlajky na
ocase, je delší. Srst na krku je hustá a bohatá.
BARVA SRSTI: kombinace všech barev, nikdy však s hnědou (čokoládovou),
modrou a jakýmikoliv odstíny těchto barev. Všechny barvy se mohou vyskytovat
jednobarevně nebo v kombinaci s bílou. Praporce na končetinách,
»kalhoty« a vlajka na ocase mají srst zřetelně světlejší, než je
základní barva srsti. Černá maska je typická u černě
stínovaných barev.
VELIKOST A HMOTNOST: Žádoucí výška v kohoutku: pro psy: 75 –
85 cm.
pro feny: 68 – 78 cm. U psů je kohoutková výška stejná jako
vzdálenost nejvyššího bodu beder od země, nebo je poněkud větší. U fen
jsou obě výšky stejné. Jedinci přesahující maximální výšku jsou
přijatelní za předpokladu, že zůstává zachována typická morfologie
plemene.
VADY: Každá odchylka od výše jmenovaných bodů musí být považována
za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru se stupněm
odchylky, zejména:
Chrup: • chybění jednoho zubu PM2. Malé, abnormálně opotřebované
zuby. • na chybějící zuby PM1 a M3 se nebere zřetel.
Barva: • tečkování ve stejném odstínu jako základní zbarvení.
ZÁVAŽNÉ VADY:
Celkový zjev: • podsaditý vzhled, krátký trup. • těžké,
kulaté kosti.
Hlava: • ochablé tkáně. • tupá tlama. • velmi zdůrazněný stop.
• velmi zdůrazněné jařmové oblouky. • nevýrazný týlní hrbolek.
Chrup: • chybění jednoho zubu PM3, jednoho PM4 v dolní čelisti,
jednoho M1 v horní čelisti nebo jednoho M2.
Oči: • hluboko uložené, žluté nebo světlé, štěrbinovitého tvaru
(úzký otvor mezi víčky), viditelná spojivka.
Uši: • silné, hrubé, se zaoblenými konci.
Krk: • lalok.
Hřbet: • propadlý hřbet; u psů rovný hřbet.
Záď: • spáditá záď.
Břicho: • visící, nedostatečně vtažené.
Ocas: • hrubý, v akci spadající dolů.
Hrudní končetiny: • úhel u ramenního kloubu příliš otevřený
(strmá plec). • lokty vytočené nebo vtočené. • předloktí: kulatého
průřezu. Jakékoliv prohnutí nebo odklon předloktí. • výrazné
(kostnaté) klouby. • slabé nadprstí.
Pánevní končetiny: • přeúhlení nebo strmé úhlení. • úzký nebo
široký postoj zadních končetin.
Tlapky: • sklon k širokým, kulatým, masitým (silným) tlapkám;
kočičí tlapky, ploché tlapky; doširoka roztažené prsty.
Srst: • barva: skvrny jiné barvy než je základní barva.
VYLUČUJÍCÍ VADY:
Chování / charakter (povaha): • agresivita nebo přílišná
bázlivost.
Chrup: • předkus, podkus, asymetrický zámek skusu (zkřížený skus).
• chybění jednoho řezáku nebo jednoho špičáku, chybění jednoho
z trháků (PM4 v horní čelisti nebo M1 v dolní čelisti), chybění více
než 4 zubů jakéhokoliv druhu. • Chybné postavení jednoho nebo obou
špičáků v dolní čelisti tak, že při zavřené tlamě mohou poškodit
patro nebo dáseň horní čelisti.
Oči: • modré (břízové oko)
Ocas: • jako vývrtka, zalomený (srostlé obratle), částečně nebo
úplně kupírovaný ocas.
Pánevní končetiny: • výskyt paspárků (vlčích drápů).
Barva srsti: • hnědá, čokoládově hnědá, modrá.
Jedinci, kteří zjevně vykazují fyzické nebo povahové abnormality, musí
být diskvalifikováni.
Pozn.: Psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata,
plně sestouplá v šourku.