Historie
Největší z chrtů a jedno největších plemen psa domácího vůbec se
může pyšnit značným stářím. V době, kdy se začal formovat jako
svébytné plemeno, měla vývojová linie domácích psů, k níž náleží,
za sebou už velmi dlouhý vývoj. Jde o skupinu chrtovitých psů
pocházející z jihozápadní Evropy, kde bylo její vývojové centrum,
rozšířivší se druhotně do Afriky a odtud přes ostrovy ve Středozemním
moři a jižní Evropu zpět na tento kontinent.
Obyvatelstvo keltského původu osídlilo Británii už ve 4.století př. N.
l. Keltové byly vynikající lovci, pořadatelé štvanic, jež někdy, tam ,
kde keltská civilizace dosáhla vysokého stupně rozvoje, takže nebyla na
úlovku závislá jako na zdroji obživy, měly spíše sportovní charakter.
I tak byli ke štvanicím potřební psi mimořádně rychlý, statní,
mohutní a schopni lovit zvěř. Tohle uplatnění neměli jen a jen hrubosrstí
chrti, ale i psi jiní, s nimi nepříbuzní, vývojově úplně jiného
původu – psi dogovití. Byli jistě pomalejší. Ale zase mnohem
silnější. Docházelo tak zcela přirozeně, vedle stejně dobře možných
spojení spontánních , k její vzájemnému křížení s chrty. Právě na
Irského vlkodava lze nahlížet jako na jistý produkt promíšení krve ve
středních a severnějších oblastech žijících chrtů (Skotský jelení
pes – Deerhound) s krví dogovitých psů.
Římané,, kteří, okupovali britské ostrovy v prvních pěti století
našeho letopočtu, mohutné, impozantně vyhlížející psy ovšem už na
ostrově nalezli. Předkové tohoto majestátního chrta byly v Irsku tedy již
před začátkem našeho letopočtu.
Irský vlkodav dneska se liší od svých nejbližších příbuzných,
skotského jeleního psa, greyhounda (včetně dnes již neexistujícího
hrubosrstého greye) a jiných chrtů, nejen vzhledem, ale i povahou. To
i přítomnost dogovité krve v jeho žilách potvrzuje. Nebyl nikdy příliš
hojným plemenem, nebylo dáno komukoli, aby takové psy vlastnil; byla to
výsada urozených. Jen ti mohli ve středověku s nimi lovit. Plemeno zažilo
období, kdy bylo ohroženo ve své existenci, kdy se ocitlo na pokraji
vyhynutí a muselo být náročným a obtížným postupem regenerováno.
V rámci záchrany irského vlkodava a jeho skotského příbuzného bylo
nutné v určitém období přistoupit k prokřížení obou plemen.
čerpáno: Chrti : I.Stuchlý – M. Císařovský
ZEMĚ PŮVODU: Irsko
DATUM PUBLIKACE PŮVODNÍHO PLATNÉHO STANDARDU: 13.03.2001.
VYUŽITÍ: Až do konce 17. století se irští vlkodavové používali
v Irsku k lovu vlků a vysoké. Používali se také k lovu vlků, kteří
žili na velkém území Evropy, než byly vymýceny hluboké lesy.
KLASIFIKACE FCI: Skupina 10 Chrti.
Sekce 2 Hrubosrstí chrti.
Bez pracovních zkoušek.
KRÁTKÝ HISTORICKÝ PŘEHLED: Víme, že Keltové usídlení na Kontinentu,
chovali chrta, který byl pravděpodobně potomkem chrtů, jejichž obrazy se
dochovaly na egyptských malbách. Keltové v Irsku se podobně jako
kontinentální kmeny zabývaly chovem velkých psů. Velcí irští chrtové
mohli být hladkosrstí nebo hrubosrstí, ale později zřejmě působením
klimatických podmínek vlivů v Irsku pravděpodobně začali převládat
drsnosrstí psi. První písemné zmínky o těchto psech pocházejí
z období římského konzula v roce 391 našeho letopočtu, ovšem tito
chrti žili v Irsku již v prvním století našeho letopočtu. Tehdy změnil
Setanta název plemene na Cu-Chulain (Culanský pes). Za zmínku stojí i to,
že v 1.století našeho letopočtu Uiseneach na svém útěku do Skotska
s sebou vzali 150 takových psů. Irští chrti se nepopiratelně podíleli na
vzniku skotských chrtů deerhoundů. Pár irských chrtů představoval od
středověku do 17. století dar vysoce ceněný královskými dvory Anglie,
Skotska i jinde. Tak se tito psi dostali do Anglie, Španělska, Francie,
Švédska, Dánska, Persie, Indie a Polska. Změna názvu plemene na vlkodava
pochází pravděpodobně z 15.století, kdy bylo každé hrabství povinno
chovat 24 vlkodavů a chránit tak stáda sedláků před vlky. Když byl za
vlády Cromwella (1652) zakázán vývoz vlkodavů, podařilo se díky tomuto
opatření udržet dostatečný početní stav těchto psů, ale postupné
mizení vlků a neustálá poptávka ze zahraničí měla na konci 17. století
za vinu snížení stavu vlkodavů téměř až k vyhynutí. Zájem o toto
plemeno pravděpodobně vzbudila romantika a nové vlastenecké smýšlení
konce 19. století. Irský vlkodav se stal živoucím symbolem irské kultury a
keltské minulosti. V této době jeden z odhodlaných nadšenců, kapitán
G.A.Graham, vyhledal několik zbývajících psů typu vlkodava, kteří stále
ještě žili v Irsku, a s použitím krve Deerhoundů a občasného
křížení s barzoji a německou dogou vyšlechtil typ psa, který odpovídal
původnímu typu. Výsledky byly nakonec přijaty jako skutečné znovuzrození
plemena. Irský chovatelský klub Irish Kennel Club připravil na své výstavě
v dubnu 1879 zvláštní tříku pro irské vlkodavy a v dubnu 1885 byl
založen klub. Dnes se irský vlkodav opět těší pozornosti, která mu byla
věnována i ve středověku. Dnes se kromě Irska chovají irští vlkodavové
v řadě dalších zemí.
CELKOVÝ VZHLED: Irský vlkodav by neměl být těžký ani masivní jako
doga, avšak měl by být větší než deerhound, kterému se jinak podobá
svým typem. Je pozoruhodný svou velikostí, majestátním chováním, silně
osvalený, siný a přesto elegantně stavěný, lehkým a aktivním pohybem;
hlava a krk jsou neseny vysoko; ocas je nesen pozvednutý s lehkým obloukem
vzhůru na konci. Žádoucí je pes velkého formátu včetně kohoutkové
výšky a odpovídající délky trupu. Požadovaná velikost plemene je
průměrná velikost 81 cm (32") až 86 cm (34") u psů. Jedinci tohoto
plemena musí vykazovat sílu, aktivitu, odvahu a celkovou harmonii.
CHOVÁNÍ A TEMPERAMENT: „Doma mírný jako ovečka, při lovu odvážný
jako lev.“
HLAVA: Dlouhá a rovná, nesená vysoko; kosti čela velmi lehce vystupují a
mezi očima vykazuje velmi lehkou prohlubeň.
LEBEČNÍ PARTIE: Mozkovna: Ne příliš široká.
OBLIČEJOVÁ PARTIE: Tlama: Dlouhá a mírně zašpičatělá. Zuby:
Ideální je nůžkový skus, klešťový skus je přijatelný. Oči: Tmavé.
Uši: Malé, složené do růžice jako u grejhunda.
KRK: poměrně dlouhý, velmi silný a svalnatý, dobře klenutý, bez laloku
či volné kůže na hrdle.
TRUP: Dlouhý, dobře klenutá žebra. Hřbet: spíše delší než krátký.
Bedra: Mírně klenutá. Záď: Velmi široká mezi kyčlemi Hrudník: Velmi
hluboký, středně široký, hruď široká. Žebra: Dobře klenutá. Břicho:
Dobře vtažené.
OCAS: Dlouhý a nesený v mírném oblouku. Přiměřeně silný a dobře
osrstěný.
KONČETINY:
HRUDNÍ KONČETINY: Plece: Svalnaté, přinášející šířku hrudi,
uložené šikmo. Lokty: Dobře postavené, nevbočená dovnitř ani
nevytočené ven. Předloktí: Svalnatá, se silnou kostrou, zcela rovná.
PÁNEVNÍ KONČETINY: Stehna: Dlouhá a svalnatá. Kolena: Dobře zaúhlená.
Bérce: Dobře osvalené, dlouhé a silné. Hlezna: Dobře spuštěná dolů,
nejsou vtočená dovnitř ani vytočená ven.
TLAPY: Přiměřeně velké, okrouhlé, nenatáčejí se dovnitř ani ven.
Prsty dobře klenuté a sevřené. Drápy velmi silné a zahnuté.
CHODY / POHYB: Pohyb lehký a živý.
OSRSTĚNÍ
SRST: Hrubá a tvrdá na celém trupu, končetinách a hlavě; zvláště
drátovitá. Srst nad očima a ve vousu je mimořádně drátovitá.
BARVA A ODZNAKY: Uznávané barvy jsou šedá, žíhaná, červená,
černá, čistě bílá, žlutá nebo jakákoliv barva objevující se
u deerhoundů.
VELIKOST A HMOTNOST: Požadovaná kohoutková výška: psi v průměru
81 cm (32") do 86 cm (34"). Minimální výška: Psi 79 cm (31") Minimální
hmotnost: Psi 54,5 kg (120 lb) Minimální výška: Feny 71 cm (28").
Minimální hmotnost: Feny 40,5 kg (90 lb).
VADY:
Jakákoliv odchylka od výše jmenovaných bodů se musí posuzovat jako
vada, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru k jejímu stupni
závažnosti. • Příliš lehká nebo příliš těžká hlava. • Příliš
vystupující čelní kosti. • Křivé hrudní končetiny; slabá zápěstí.
• Slabé pánevní končetiny a celkový nedostatek osvalení. • Příliš
krátký trup. • Kapří nebo pronesený hřbet nebo zcela rovný hřbet. •
Velké uši a zavěšené uši přiléhající ke tváři. • Vytočené tlapy.
• Rozevřené prsty. • Krátký krk; výrazný lalok. • Hrudník příliš
úzký nebo příliš široký. • Ocas příliš zatočený. • Jiné
zbarvení nosu než černé. • Jiné zbarvení pysků než černé. • Velmi
světlé oči. Růžová nebo játrově zbarvená oční víčka.
POZNÁMKA: Psi musí vykazovat dvě viditelně normálně vyvinutá varlata,
nacházející se zcela v šourku.